S

Po těch desítkách let práce na sobě a více jak dvanácti letech terapeutické práce s lidmi, nezbývá než konstatovat, že některé naše vnitřní struktury jsou tak hluboko zavrtané a my jsme si na jejich přítomnost tak navykli, že je ani nevnímáme, přitom už jen letmý kontakt s nimi by si zasloužil použití  chemického obleku pro nebezpečná prostředí. Na druhou stranu je potřeba říct, že vše není jen černobílé a i taková entita jako soudce, není pouze a jen škodlivá, v mnoha ohledech již od dětství plní samoregulační proces nás samotných pozitivní a ochranou funkci, že se prostě nepustíme do každé blbosti, která se nám v hlavě vylíhne. Vždy záleží na konkrétním jedinci a způsobu jakým má soudce vliv na jeho život.

 

Seznamte se, vnitřní soudce odhalený.

 

 

Kdo to vlastně je Vnitřní soudce, jak vypadá a jakou roli v našem vnitřním světě sehrává? Vzpomínáte na ty situace, kdy jste se o něco opravdu snažili a ono to nedopadlo moc dobře? A jako by to samo o sobě nestačilo, že se vaše sny neuskutečnily, ale stalo se toho víc, protože váš pocit z vás samých byl v důsledku neúspěchu mírně řečeno velice nevalný? A co víc, vy jste si pak dlouhou dobu a možná ještě právě dnes po tolika letech, vyčítali toto selhání, neuskutečnění snu, kvůli kterému jste se tolik snažili a ono se to nepovedlo. Chvíli jste to prožívali velmi intenzivně až do bodu, kdy to přebolelo, celá situace se zdánlivě normalizovala, ale zkušenost neúspěchu přetrvala, zasunula se do podvědomí jakožto selhání v důsledku odsouzení sebe samých, protože nějaký hlas uvnitř vás vám říkal selhal jsi, ty jsi to nedokázal a pokude se nezlepšíš, tak se to příště stane zase. Srovnávání, souzení, následek, trest, vina. Nezní vám to povědomě? Tak to je ono, Vnitřní soudce způsobil že jste prohráli dvakrát v jedné situaci. Nepovedlo se to, protože jsi nebyl dostatečně dobrý na to, aby se to povedlo, musíš na sobě ještě pracovat, až toto uděláš, pak se teprve něco změní. Tato logika popsaná zde, je sice extrémní ukázkou působení soudce, ale když už začínáme s takto vážným tématem, je třeba se na vše podívat důkladně a pochopit dynamiku a modus operandi, ve kterém se tento vnitřní proces souzení odehrává. Je to natolik rozšířená zkušenost, že principiálně bude znít povědomě každému, kdo soudce má.

Jak to celé funguje ?

 

V ideálním světě Vnitřního soudce je jeho hlavní motivací  vytvářet pomocí pomocí sebeposuzování a sebehodnocení předurčenou strukturu, šablonu podobnou šachovnici pro váš život, říkat vám neustále co je špatné a co je dobré, jako byste uvnitř sebe měli neustále běžící procesor, který vám díky neustálému posuzování situací zdánlivě umožňuje normálně žít. Ne Žít s velkým ž, ale žít podle předdefinovaných, mnohdy velmi k duši krutých pravidel a jako odměnu za tento nespontánní projev nabízí klidnou klícku morálního uspokojení nad faktem, že v rámci sebeposouzení jsme prošli procesem souzení a můžeme na chvilku žít spokojený, klidný život, normálního, spořádaného občana, člověka korektního, slušného a „dobrého“, ve kterém sami o sobě a svém životě nerozhodujeme, protože to za nás pohodlně dělá Kodex soudce. Pro úspešný začátek práce s vnitřním soudcem je nejlepší co nejdříve zjistit, v jaké míře a ve kterých částech našeho života jsme se vzdali spontánnosti a co možná nejdříve přijmout odpovědnost za vše, co v životě děláme a začít se orientovat na základě jiných vnitřních motivací než posudků, srovnávání a vinění sebe či druhých. Prvním krokem pro úspěšné vyřešení jakéhokoliv problému, je seznámit se s jeho existencí, projevy a pojmenovat jej. Definice je prvním krokem orientace i za cenu, že spadneme i v definici do soudcování. Následným krokem je pak probouzení kvalit spontánnosti a soucitu se sebou a s druhými.

Ale zpět do soudcova světa. V něm  se totiž jakékoliv rozhodnutí tvoří jako prefabrikát, jako vždycky stejná konzerva, se stejnou chutí, vzhledem a hlavně předepsaným obsahem, která mé dvě příchutě – vítězství, nebo prohru. Prohru soudce nabízí častěji, protože vždy je potřeba něco na sobě zlepšit, něco udělat, za něčím se hnát a pak vždy své snažení o nápravu zakončit dočasným klidem svého falešného svědomí,  že jednáme správně, což jsou vždy zadní vrátka k sebeposuzování, protože tam, kde je vítězství podle morálního kodexu zákoníku vytvořeného soudcem, tam musí být jeho rozhodnutí, tebou přijaté za své že jsi správný, nebo špatný člověk. Už rozumíte principu, na kterém je založena potřeba být hodnocen? Chápete, že kdyby zde nebyla tato primární nejistota nad sebou samým, nebyl by tu ani soudce? Je to dobrý business: Ty mě ohlídáš, řekneš mi, co dělat, a já to udělám a budu mít klid. To, že tento proces značně snižuje přirozenou inteligenci, kterou disponuje každé malé a nevinně dítě, už dospělák neví, protože v první řadě zapomněl, jaké chování je spontánní, a v druhé řadě už tolikráte díky vniřnímu soudci a jeho výrokům o něm sámem a jeho  životě byl vinnen, že návrat k oné nevinnosti není možné mnohdy provést okamžitě .

Nabízí-li soudce výhru, nabízí ji v momentech, kdy je to pro něj bezpečné. Tedy odměnuje tě za situace, ve kterých je jeho role jakožto soudce posilována a zajistí pohodlný život zase jemu a on se tak ve svém talárečku nezapotí, že by snad o to teplé místečko přišel.

Duše verus soudce, spontálnost vs srovnávání

 

Soudce sám je opakem k spontánnosti duše, která je napojená na zdroj nevyčerpatelné energie a tudíž si uvědomuje vyšší skutečnost.  Duše je samotná živá přitomnost tvého vědomí, zatímco soudcova rozhodnutí a jeho kodex je strnule vynucovaný a někdy až bezohledně uskutečňovaný, pro zajištění naplnění jeho autirity morálního rádce. Oproti tomu duše a její vědomí je spontální, živoucí složkou tebe samého s napojením na Život samotný. Zatímco duše je ta, která v tobě vše prožívá a vnímá, je naprosto přítomná, soudce je aktivistickým mezičlánkem tohoto vnímání, jakýmsi

pokřiveným zrcadlem, které mnohdy nepustí celý obraz do skutečnosti tvého vnímání. Je ponořený v detailu a překrucuje pravdu podle svých záměrů a za každou cenu se snaží zabránit vidění celku.

Avšak nepropadejte panice. Vždy když projevujete hravost, spontánnost a radost ze života, tak vždy v tento moment soudce nad Vámi nemá vládu. Je to především duše samotná, vy samotní, kdo má vše na povel a vládne mnohem větší silou než všichni soudci dohromady. Nutné je uvědomit si, čemu jsme začili věřit, protože v okamžiku kdy věříme v to, že jsme špatní, naše zkušenost tomu bude odpovídat a obráceně. Proto hlavu vzhůru, všímavost v přítomném okamžiku je klíčem, kdy nám na cestě může pomoci vědomí, že není třeba pro cíl cesty udělat nic, stačí přestat potřebovat být někým, zůstat jen být. A pakliže je již nezbytné přijmout nějakou identitu a ztotožnit se s nějakou svou částí, tak jen s takovou, která nám přináší v životě radost a je pro nás přirozená.

Soudce  totiž krom určování reality a rad, co je pro tebe špatné a co zase je dobré, ovlivňuje prožívání skrze  obrovskou oblast jeho působnosti, kterou je srovnávání. Neustále totiž srovnává tebe s okolím, s druhými lidmi, posuzuje tvé okolí a soudí s oblibou druhé a určuje tvou cenu jako lidské bytosti vzhledem k jeho normám. Pomineme-li skutečnost, že každá lidská duše je originálním božím výtvorem s nevyčíslitelnou hodnotou, sloužila tato aktivita v našem dětství k zhodnocení našich možností v rámci situace, ve které jsme se nacházeli jako děti.  Ocenění stanovené soudcem na základě kodexu zpravidla bývají velmi nízká, protože to je pro něj varianta s lepšími vstupními investicemi než vytvářet si sebevědomého jedince. Zde je dobré zmínit kodex jako takový a jeho zaplněnost, která přímo souvisí s tím, jak soudce v průběhu času funguje. Na začátku je kodex tenkou knížkou, ne nepodobnou časopisu nebo letáku. Jak žijeme a putujeme životem, nabíráme zkušenosti a tím mnoho příležitostí jak se pomocí soudce soudit a vydávat nové judikáty. Kodex se zaplňuje a protože s každým novým rozsudkem roste i precedens jak se chovat, začíná být stále obtížnější naplnit všechna soudcova kritéria pro to, co je vlastně dobrý člověk. A my chceme být dobří lidé, nebo ne? Máme zde tedy paradox snahy, úsilí a nemožnosti naplnění všech těchto věcí naráz. Nutně se tak stane, když si nedáme pozor na přejímání hodnocení sebe samých na základě soudcových posudků, že naše cena, která je přímo uměrná následování imperativu soudce, v jeho soudcovském světě klesá. Z knížky se stane břemeno a kodex ke sklonku života vypadá jako sborník zákonů pro všechny země světa dohromady. V rámci bezpečného průchodu životem zde máme otroka kodexu.

Kde se vzala soudní síň ?

 

A proč soudce vzniknul a proč ho máme? Soudce pravděpodobně vzniknul v dětství jako potřeba orientovat se v prostředí učení se od rodičů, jak správně fungovat ve světe lidském, či přesněji ve světě dospělých lidí. Byli to rodiče, kdo nám pomáhali určovat, co je správné a co špatné, jelikož naše připravenost pro fungování ve světě je v útlém lidském věku omezená a ačkoliv jsme vybaveni moudrostí vyšší než ta lidská, zajistit si základní věci potřebné pro přežití nejsme ještě schopni.

Rodiče proto vznik soudce s jeho malým kodexíčkem v našem životě povětšinou vítají, jakožto „užitečnou“ možnost jak kupříkladu regulovat naše chování s ohledem na naši bezpečnost v dobách kdy nás nemají přímo na očích, i když samozřejmě nevědí, do čeho nás hrnou. Jedináčci to obvykle mají v punkovém odporu proti systému soudce horší než sourozenci, kteří pakliže jednají kooperativně již od počátku, mají celkem slušnou šanci odolat působení soudce skrze rodiče. Což samozřejmě neznamená že soudcovo působení je absolutní, jelikož i rodiče si pamatují, momenty kdy se jim podařilo zvítězit nad soudcem, kdy přikládají důležitost spontánosti své duše a kdy ji vyhodnocují jako důležitou.

Je to právě v dětství, v době, kdy naše spontání duše byla vhozena do světa očekávání a jejich naplňování, v momentě, kdy se dnešní lidská bytost učí zavádět do svých jinak přirozeně spontáních projevů něco jako autopilota, kdy nám rodiče  předají  autokorekční mechanismus v podobě soudce, entity, která jim pomáhá v tvarování nás samotných do profilu, jaký vyhovuje jim, okolí a celé společnosti. Spolu s ujištěním jak moc je to pro nás takto výhodné, nebo nutné. Lidská společnost není obecně moc v pořádku už nějaký ten pátek, takže tato jemná nuance, jíž soudce je a kterou leckdo nemusí prohlédnout po celý svůj život, jelikož zůstáva skrytá odhalení, až na několik málo  jedinců, kteří jsou dostatečně pevní již od útlého dětství a nenechají si foukat do polívčičky toho jak žít svůj vlastní život.

Je to od rodičů špatné, je to zlé? Není. V prvé řadě je potřeba jim nic z toho, co se stalo nevyčítat, jelikož to je přesně ten spouštěcí mechanismus aktivizace entity, o které se tu bavíme, v důsledku to  nic nevyřeší a my si tím ublížíme daleko víc, jelikož souzením druhých se jistojistě řítíme do souzení sebe. Zkusme k tomu přistupovat pragmaticky a upřeme zrak směrem k pozitivní budoucnosti jakožto výsledku snahy v přítomnosti napravit především a nejprve to, co nám brání v prožívání života bez bariér. Stalo se, oni také dostali tento dárek darem od svých rodičů a hledání viníků, nepomůže nikomu, nebo přesněji řečeno, pouze soudci samotnému.

Vznik soudce plnil mnoho užitečných funkcí. Rozpoznání dobrého a špatného z hlediska společnosti. Kodex byl základním kompasem na obloze nepřeberných možností co dělat. Špatné a zlé je, že v sobě nosíme nevědomě entitu, které když plně předáme řízení, tak nám v dopělosti překáží a sabotuje většinu našich niterných přání a snah o realizaci našeho potenciálu a drží nás v otroctví neustálým oceňováním. Přijde mi jakoby v naší společnosti chyběla moudrá rada dobrého člověka, ve správný čas a na správném místě, který nám v určitém momentě po skončení dětství, zapomněl říct „Život ve své podstatě je, můj milý, daleko přirozenější, jednoduší, větší a krásnější, než si myslíš a soudíš.“ A nebo je to celé ještě jinak a život nám to říká pořád, stále do kola na každém kroku?

Někdo se soudce nezbaví celý život, umírá ve vyčítkách a sebenenávisti, v každé větě, již pronese je zášť k jakémokoliv projevu spontánosti, který jemu samému připomíná v druhých jeho vlastní duši, která se nedokázala projevit díky soudům a posuzování.

Někdo oceňuje vyší aspekty svého bytí už od útlého dětství, někdo se k tématu soudce dostane až později, po zažití potřebných zkušeností, aby porozumněl proč je pro něj svoboda tak důležitá, důležitější než obraz toho jak je vnímán okolím a důležitější než klid který soudce nabízí. Ať tak nebo tak, účel tato zkušenost má a nikoho z nás nedělá soudce horším člověkem, je to jen pouze naše rozhodnutí jeho soudům o nás uvěřit. A to je, dovolím si říct, ve svém praktickém důsledku osvobuzující poznání.

A jak z toho ven, řešení ?

 

Práce se soudcem je celoživotní proces, kdy jeho uvědomění přináší snad ten nejdůležitější krok k seberealizaci v lidském světě. Na hřbitově je spoustu promarněného potenciálu, géniů a talentů. Přitom každý z nás má něco světu nabídnout, každý je v něčem jedinečný, jedinečný už ve faktu že existuje a vnímá způsobem kterým vnímá. Protože princip vnímání duše je vždy jedinečný a druhý pohled na věc nikdy nebude stejný.

Ve snaze vypořádat se s tímto tématem je, po té co jste již zaznamenali existenci soudce asi nejdůležitější, krom nepropadnutí panice, snaha vyvarovat se souzení se za to, že se soudíte. Tím riskujete vytvoření ještě horšího dárce morálky. Supersoudce. Proto soucit se sebou samým, zvnitřnění se a uvědomění si procesu jeho vznikání je hlavní zbraní při překročení vlastního stínu trestance za život. Nedílnou součástí tohoto procesu je také nahrazení této strukturální složky vaší osobnosti, která vás pravděpodobně po dlouhou dobu provázela něčím přínosnějším a užitečnějším pro dospělého člověka, který narozdíl od dítěte, kterým byl, má již mnoho zkušeností s tím co se v lidském světě nevyplácí dělat. Něčím, co má přístup k intuici a co je pořád napojené na vesmírný zdroj, něčím ve vás, o co nikdy nemůžete i přes tisíce soudců přijít, něčím, co už je dávno vaše, něčím, čím již jste bez nutnosti být něčím, či někým. A tím je právě duše samotná s kterou přicházíte do kontaktu třebas vždy tehdy, když jste ponořeni do něčeho co vás opravdu baví, vždy tehdy když nepřemýšlíte nad tím co právě děláte, vždy když děláte něco co vám i po hodinách a hodinách kdy to děláte nepřináší únavu, ztrácíte pojem o čase a cítíte se naplněni a celiství. A co víc, máte tu možnost přijít se svou duší do kontaktu, vždy když chcete, vždy když si sednete do křesla a obrátíte pozornost do nitra, na to co tu vždy s vámi bylo, co ve vás cítí, vidí, čte, vaří, spí, miluje se. A tento svědek,přítomný okamžik, prožitek nyní, který je uvnitř vás, je vždy připraven být s vámi, protože on nesoudí, neposuzuje, on prostě je, existuje a to je veškeré jeho vlastnictví, neměné a věčné.

 

Ale zpět k soudci samotnému a k tomu jak jej začít vnímat a bránit se jeho působení. Soudce mimo jiné těží ze snížení inteligence hostitele v důsledku dobrovolného používání autopilota, v každém z okamžiků, kdy jste se rozhodli ulehčit si práci s vyhodnocením všech faktů protože schopnost rozlišení na základě vnitřních a vnějších faktů patří k rozumu a inteligenci. Když tuto činnost rozlišování na základě vnímání přítomného okamžiku převezme autopilot s morálním kodexem, zdánlivě nám ulehčí práci s rozhodováním, protože se rozhodujeme podle kodexu a toho, co je v soudcovské logice správné/ špatné, ale nerozhodujeme se ve vyšším smyslu, na základě intuitivního vhledu a kontaktu s inteligencí duše a přehlušíme jemný hlas citu duše, hlasitým myšlenkovým pochodem soudcovské logiky. Zde platí nálepky  v modelu dobrý / špatný člověk za účelem vašeho ocenění, tedy na základě toho, kým se jako lidské bytosti v důsledku tlaku pokřivené (ne vždy zcela špatné) morálky máme stát v člověčím světě. Jeden příklad za všechny: Krást se nemá. Na tom se shodne jak soudce tak i zkušená duše, která mimo praktických důsledků tohoto rozhodnutí ví, že jí ve skutečnosti nic na tomto světě nepatří, tudíž ani krást nemůže, protože nic krom sebe samé nemá. Duše nemluví ústy, ta pouze vnímá, cítí a zažívá, takže když se ocitneme v obchodě s úmyslem něco tam zcizit budeme zažívat jak impulz od pocitové části nás samotných, budeme vnímat, pakliže už nejsme ostřílenými zloději a nekrademe pravidelně, že něco není v pořádku a bude nám to pravděpobně pocitově velmi nepříjemné, na druhé straně zde bude krom pocitů probíhat v naší mysli spousta přemýšlení o tom co bychom udělat měli a co naopak ne, budou zde varování a stejné vědomí něčeho nepřirozeného a znepokojujícho, vše ve formách myšlenek. Což znamená že naše varovné systémy cit od duše a myšlenky uvnitř naší mysli, možná spojené s entitou soudce  pracují správně a naplno, tedy cit i mysl jsou v  nejlepším pořádku.  Sice jako lidé jsme aktuálně v tomto lidském věku mnohdy ve stavu větší či menší ignorance jemnějších struktur cítění duše a daleko blíže máme k strukturám mysli a soudcův hlas může být bližšší z hlediska snadnějšího uchopení informace. Proto vše na soudci a jeho prostředku projevení se není pouze jen špatné a vše má svůj účel jakožto rozlišovací nástroj a rozhodující je ten kdo jej svobodně používá. Soudce dokáže být dobrý sluha, ale pakliže převezme úplnou kontrolu nad některými procesy života a potlačí cit duše, je velice, velice špatný pán.

Ostatně přijde mi také, že černobílé vidění světa je soudcův vynález, protože kodex musí být z větší části černý a bílý, jelikož soudy podléhají logice kodexu a pro jiné odstíny než vinen / nevinen nebývá prostor.

 

 

 

Bohužel, soudců je víc

 

A aby toho nebylo málo, to, jak soudce ovlivňuje rozlišování reality, kdy krom samotného tlaku na jedince uvnitř něj, vyvíjí na něj tlak ještě přes druhé soudce umístěné v druhých, je kapitolou samou pro sebe. Může to být poměrně děsivé, když to aplikujete absolutně na celé své prožívání, ale nezapomínejte, že vždy je tu k dispozici duše, její vnímání, přítomný okamžik, ke kterému můžete kdykoliv přijít a být v něm, ale znáte to, kdo z nás se čas od času nezapomene a zjistí že mu utekl prožitek přímo před očima, nyní a teď uteklo kvůli tomu že naše mysl se babrala ve zkušenostech z minulosti, víc než bylo zdrávo a přirozené?

Myslím, že pokud se nepodíváte na realitu důkladně a s odhodláním čelit pravdě, zmenšujete si sami prostor pro vypořádání se se škodlivými vlivy ve svém životě jednou provždy. Uvedu jeden příklad.

Zná to každý, ten příběh, že tatínek je inženýr, jeho otec byl také inženýr, tak rodinná rada rozhodne, že syn bude také inženýr. To, že kluk chce plácat z hlíny zahradní trpaslíky bylo mnoha generacím zcela jedno. Oni chtěli pro svého potomka to nejlepší. Ten nejlepší rozsudek o cizím životě. Tak to někdy u lidí chodí. Neúprosná soudcovská logika. A když je vám osmnáct, kdy se o takovýchto věcech ve vašem životě rozhoduje, záleží na tom, jak moc opravdické rebélie jste si v sobě uchovali, abyste mohli čelit tlaku vnitřního soudce v kombinaci se soudci okolo vás. Podlehnete-li, můžete rezignovat na svůj sen o vytvoření nejlepších soch zahradních trpaslíků a zjistit, že vlastně chcete být inženýrem. Chcete přece pro sebe to nejlepší, plácání trpajzlíků vám nepřinese peníze, budete-li, inženýrem budete ZAJIŠTĚNI a titul vám přinese pozitivní POSUDKY a společnost to OCENÍ

Vědí to mocní tohoto světa, že soudce jim pomáhá od nepaměti tvarovat lidské bytosti k jejich prospěchu a čile toho využívají ve školách, v reklamě, v módě a mnoha jiných oblastech.

Závěrem

 

Uvědomění že Vnitřní soudce již splnil svůj účel, že jsme v životě jinde, dospělí a samostatní, že už dávno jsme přežili své dětství a pubertu, kdy její revolta, byla částečně revoltou proti soudci je možná banálním, zdánlivě zjevným konstatováním, avšak jakožto prožitek uvedený v chod v našem životě je skvělým začátkem větších změn.

Je to on, vnitřní soudce, který leckdy brání propuknutí nečekaně dobrých, přirozených, možná někdy ne úplně bezpečných a předvídatelných možností, které život nabízí.

Proto se nerozpakujte a začněte vnímat přítomný okamžik, tady a teď. Všímejte si kdo ve vás cítí, uvědomuje si, kdo prožívá tady a teď.  Pořád. A když se objeví příliš snahy o to být někým v přítomnosti, pusťte to, nemůžete být tím kdo je v přítomnosti, můžete jen být. Není to komplikované a přístup do přítomnosti má každý člověk, kdekoliv a kdykoliv. Přirozeně. Pořád.